Když se řekne Rallysprint Kopná snad každému místnímu přijde na mysl jméno rodiny Minaříkových z Podkopné Lhoty, která stojí za organizací tohoto automobilového závodu. Pro někoho zbytečný cirkus, pro někoho okamžik, na který se těší celý rok. Po roční pauze způsobené pandemií se „Kopná“ vrátila do republikového šampionátu a koncem května, sice bez diváků, úspěšně proběhl již dvacátý šestý ročník. Pár dnů před nájezdem na startovací rampu 26. ročníku závodu jsme vyzpovídali ředitele podniku, JOSEFA MINAŘÍKA (61), který vzpomenul i na poněkud partyzánské začátky.

Za pár dnů se pojede další ročník závodů. Už vám stoupá tepová frekvence?
Z minulých let jsem otrlý, nestresuju se. Samozřejmě i nám život zkomplikoval koronavirus, musíme splnit všechna opatření zlínské hygieny a ministerstva zdravotnictví. Zrušili jsme slavnostní start i cíl na náměstí ve Slušovicích. Musíme zamezit přístup do servisní zóny. Vítězům se poháry nebudou předávat, budou si je sami přebírat. Všechny účastníky budeme testovat. S tím počítáme. Vloni jsme všechny akce zrušili. Když nám zavolali z Prahy, jestli se letos pojede, odkývali jsme to. Škoda, že nemůžeme přivítat diváky. Na jednu stranu tomu rozumím, ale tvrdit, že mi to nevadí. S diváky je to jiná soutěž.

Jak jste se dostal k pořádání rally?
V mládí jsem hrával fotbal. Klub jsme vytáhli z pralesa až do divize. Jenže jsem si zranil koleno a musel jsem v roce 1993 skončit kariéru. Přemýšlel jsem co dál. Od klukovských let mě to táhlo k autům. Jezdíval jsem rally, což tenkrát věděl málokdo. Na oslavě čtyřicátin bráchy Lubomíra jsme si usmysleli, že uspořádáme domácí závody v rally. Ještě tentýž rok v listopadu se konal první ročník. Nicméně myšlenka na rallysprinty vznikla mnohem dříve, někdy v roce 1990. Taky u piva. Potkali jsme se se závodníky Michalem Gargulákem a Leošem Sovjákem a ti nám vyprávěli, jak je hrabě Harrach, známé jméno v rally světě, pozval do Rakouska na závod, který se jmenoval rallysprint. Do té doby jsem tento pojem neslyšel. Tím to vlastně celé vzniklo. Chtěli jsme, aby se naši závodníci mohli předvést doma.

Kolik posádek se zúčastnilo?
Počítejte se mnou jezdce – Fottera, Holý, Gargulák, Latif, Vajďák, Dědic. Vychází to tedy na šest automobilů.

Kudy se jelo?
Erzeta startovala u Macíků směrem k Moravanu, pak zpátky. Čas měřili rodiče Jardy Holého z Kašavy, kteří měli zkušenosti a potřebné hodiny ze závodů minikár. Start a cíl byl na identickém místě. Na trati mohlo být vždy jen jedno auto.

Kdyby vám někdo tehdy řekl, že vznikne dvacet šest ročníků, jak byste reagoval?
Takové plány jsme vůbec neměli. Ale už pro druhý ročník se nám povedlo sehnat zvučná jména, evropského šampiona Enrica Bertoneho a Pavla Valouška.

Jak se to stane, že se do neznámého regionu kdesi u Zlína podaří získat takové automobilové špičky?
Ze závodů jsme se znali s Pavlem Valouškem. Potkali jsme ho ve Zlíně po mistrovství světa ve Španělsku a oslovili ho: „My máte taky závody, pojeďte k nám!“ Nápad se mu zalíbil. Zavedl nás za manažerem týmu, Romanem Vaškůjem, který vyslal Bertoneho s Toyotou Celicou.

Takoví ostřílení borci jezdící vrcholové závody byli asi zvyklí na jiné zázemí. Nebyli zklamaní?
Vůbec ne. Bertone se závodem bavil, stejně jako všichni ostatní. Soutěž bral jako oddychovku po náročné sezoně. Když dojel a viděl, kolik diváků stojí podél trati, řekl manažerovi: „Já musím jet ještě jednou, tam je diváků jak na Monte Carlu!“ A taky že jel. Nezastavila ho ani padající tma. V servisním autě našel světelnou rampu a vyrazil potřetí. Nakonec byl spokojený i výsledkově, závod totiž vyhrál.

Co se dělo dál? Bylo složité navázat na tak hvězdný ročník?
Po druhém ročníku se začali hlásit další známí čeští jezdci, jako třeba Staňa Chovanec. Byli jsme taky víc vidět. Začaly na nás jezdit kontroly. Vzpomínám si na Huberta Procházku, který šéfoval brněnskému Středisku automobilového sportu. Přišel za námi a povídá: „Pánové, vy tady pořádáte černý podnik!“ My na něj: „Jaký černý podnik, my jsme se starostou domluvení!“ Pochopil, že s námi moc nehne, a tak aspoň promluvil k jezdcům – „Pánové, jeďte pomalu, ať se nic nestane!“ Od té doby jsme už však byli pod drobnohledem různých úřadů a stálo nás to hodně peněz a úsilí, abychom vyřídili všechna patřičná povolení. To nám samozřejmě nikdo neproplatil.

Alfa a omega pořádání nejen sportovních akcí jsou finance. Odkud získáváte peníze?
V počátcích jsme soutěž financovali sami. Obrovský zlom přišel v roce 2000, kdy agentura BPA Antonína Charouze koupila televizní práva. Tato agentura zároveň vlastnila záchranný systém ABA. Nejen, že jsme dostali nějakou korunu do rozpočtu, ale bylo postaráno i o bezpečnost. Časem se přidali i sponzoři. Nejklidnější časy byly, když generálním partnerem byla firma Impromat. V posledních letech máme jen menší sponzory a financování je komplikovanější. Kdybychom nevybírali startovné deset a půl tisíc na auto, nešlo by to.

Co stojí jeden ročník rallysprintu?
Každý traťový úsek vychází zhruba 200 až 250 tisíc. V tom je zahrnuto nejméně 50 lidí na zajištění erzety, časoměřiči, technici, jedna až dvě záchranky, dva lékaři, záchranný systém, policie. Musí se splnit všechny technické předpisy a soutěžní řády. Peníze jen lítají. Jen jako příklad, sto tisíc vyčleňujeme na opravy silnic.

Tratě i počet rychlostních zkoušek doznaly za ta léta řadu změn, nejezdí se jen z Kašavy na Moravan a zpátky…
První dva ročníky se jely ve stejném formátu, od ročníku 1995 přibyl v itineráři slušovický okruh. Přibyly i úseky Podhoran a Májová. V pravidlech na pořádání závodů je mimo jiné vyžadována délka soutěžních úseků, ke které jsme se museli dopracovat. Teď se jezdí sedm erzet na třech úsecích – Kopná, Kameňák, Hvozdná v celkové délce 155,96 km. Pro zpestření jsme zavedli shakedown, prolog před soutěžním dnem. To mělo i praktický smysl, jezdci si mohou trať vyzkoušet nanečisto.

Co dalšího se změnilo?
Úplně všechno (smích). Například termín. Původně se podnik konal na konci sezony, aby se celý rok pohodově uzavřel. Jakmile jsme se stali součástí republikového šampionátu v rallysprintech, závody se přesunuly do jarního období. Také počet posádek rok od roku narůstal. Bylo jich i 140. Vzpomínám na dobu, kdy startovali nadšenci bez závodnické licence. Další třeba neměli povinné kombinézy, zdravotnické průkazy. Byla to trochu divočina. Teď jsou závody profesionálně organizované, přesto duch uvolněné atmosféry a dobré zábavy přetrvává.

Proč by závodníkům neměl z kalendáře Rallysprint Kopná vypadnout?
U nás se erzety neruší, u nás se závodí. Podle pravidel, když je prodleva mezi startem aut delší než dvanáct minut, musí se zkouška zrušit. Snažím se najít východisko, aby se závodilo.

Zmínil jste organizační stránku. Kolik lidí se podílí na tomto podniku?
Protože jsme součástí celorepublikového šampionátu, je to zavazující. Chcete to mít na jedničku. Tomu odpovídá ansámbl, který tvoří kolem 250 lidí, počínaje třeba páskováním tratě, konče úklidem. Musí se zajistit bezpečí závodníků, ale i diváků. To vždycky bylo, je a bude na prvním místě. Každý pořadatel není dobrý pořadatel. Kdyby se náhodou něco stalo, což musím zaklepat, že zatím nebyl náš případ, jsme tak zkušení, že si poradíme. Pomáhá znalost terénu a lidí. Nehledě na to, že závody jsou řádně pojištěné plus ještě máme připojištění na 5 milionů Kč.

Jak vypadá soutěžní den očima ředitele?
Je to frmol. Jsme napojení na Integrovaný záchranný systém, chodíte s vysílačkou, neustále něco řešíte. Kdyby se něco stalo, okamžitě je na místě záchranka. Každé auto má GPS, takže víte o jeho každém pohybu přes radiobody. Taky se musí před erzetami zkontrolovat, jestli jsou auta, pneumatiky způsobilé k závodění, nebo jestli mají závodníci nehořlavé spodní prádlo. Na závody dohlížejí sportovní komisaři, bezpečnostní delegáti. Každý ví, co je jeho úkolem, každý je důležitý.

V čem vidíte přínos závodů pro region?
Myslím si, že regionu děláme velkou reklamu. Ze závodu těží i hoteliéři, na benzinkách, v obchodech s potravinami. Pak mě mrzí, když narazím na lidi, kteří se stavějí proti, nebo si kladou nesmyslné podmínky a nechtějí si dát říct. Je to jen jeden den v roce! To se přece dá vydržet!

Co je nejsložitější při pořádání závodu?
Možná vás to překvapí, ale obecní povolenky. Když máte vyjednávat s devíti zastupiteli, z nichž pěti rally nic neříká, není to snadné. S nadsázkou lze říct, že jakmile máte povolenku, máte vyhráno. Instituce typu dopraváků, policie a další jsou nám nakloněni, přestože pro ně závod znamená práci navíc. Peníze se taky vždycky nějak vyřeší.

Co je pro vás rally?
Je to adrenalin. Někoho baví fotbal, mě ovládání auta v obrovské rychlosti. Jako divák si vyhledávám místa, kde se dobržďuje. Tam nejlíp poznáte jezdecké kvality. Ale taky je to o poznávání lidí, budování trvalých přátelství. Díky rally mám kamarády v Polsku, v Maďarsku, na Slovensku a samozřejmě po celém Česku. Mám rád lidi, kteří jsou poznamenaní benzinem. Takto jsme se poznali třeba s Otakarem Brouskem mladším s Daliborem Gondíkem. Jeli k nám na závody a nemohli na slušovickém kruháči trefit správnou odbočku do Podkopné Lhoty. Dostal jsem na ně číslo a vyzvedl jsem je. Od té doby se kamarádíme. (smích)

Na rally okruhu se pohybujete nějaký ten pátek, sám jste seděl za volantem. Vyrůstají tu nějací následovníci Romana Kresty?
Rád bych se mýlil, ale aktuálně tady nikdo takový podle mě není. Závodit v rally není jen o sportovním talentu. Je to hlavně o penězích, trochu i o štěstí. Když chcete jet závod typu Barum rallye, a chcete se umístit na lepších příčkách, musíte si připravit kolem milionu. Náklady se počítají podle závodních kilometrů. Dřív to vycházelo 800 až 1000 korun na kilometr, dneska se bavíme minimálně o čtyřikrát až pětkrát větší cifře. To bez velkých sponzorů nemáte šanci utáhnout.

Všechny fanoušky RallySprint Kopná jistě zajímá, zda se dočkají třeba třicátého ročníku?
Uvidíme. Roky přibývají, půjdu do důchodu. Já už nic neplánuju.

Marie Černíčková, Trnavský zpravodaj